Kapitola 26

Den sedmnáctý

  V průběhu noci a rána jsem se několikrát vzbudil, ale z postele jsem vylezl až někdy kolem poledne. Tou dobou už tlak močového měchýře nešel ignorovat, a žaludek se ozýval tak hlasitě, že to mělo vlastní ozvěnu.

Když jsem vylezl na světlo, připomněly se všechny bolavé svaly a drobná zranění z mého zápasu s vlnami. Vsadil jsem na jistotu v podobě studené mořské vody a provedl důkladnou hygienu. Chladná voda měla uklidňující vliv na má zranění a opravdu mě probudila.

  Potom, co jsem uschnul a obléknul se, byl vhodný čas na snídani. Potřeboval jsem spravit žaludek, vydezinfikovaný alkoholem, a naložil jsem si bohatou porci sucharů, tvrdého sýra a tuňákové konzervy. Seděl jsem u televizního stolku, mechanicky pojídal snídani a prázdný pohled upíral ven do deště. Myšlenkami jsem byl mimo, odhadem několik tisíc kilometrů. Po snídani jsem se usadil do plážového lehátka, stále ještě nasměrovaného ven z lodi.

Výhled na holou skálu a neustávající déšť byl depresivní, ale já už depresi stejně měl a jediné dostupné antidepresivum ze mě téměř vyprchalo. Na další dávku jsem se necítil a zbývalo mi tak jediné – jít něco dělat.

Kdysi jsem četl studii o tom, že nečinnost zabíjí mozkové buňky rychleji než alkohol. Nabízela se teda otázka, jestli někdo zkoušel oboje najednou. Nečinné pití alkoholu? A jak se to vlastně liší od běžného pití alkoholu?

  Znělo to lákavě a dovedl bych si to přestavit jako výborné téma na závěrečnou práci na vysoké škole. Možná i ve skutečnosti bylo, protože hodně mých spolužáků na nějakém podobném projektu pracovalo.

Deprese měl trochu přešla a představa dalšího dne, naplněného pitím whiskey a nevyhnutelně následovaného dalším dnem zvracení, mě už nelákala. I bez přehnané dávky sebelítosti bylo jasné, že na ostrově ještě nějakou dobu zůstanu. Takže bych měl něco udělat se svým příbytkem. Pro začátek třeba uklidit.

  Přinesl jsem nějaké prázdné krabice, kam jsem nacpal všechen nepořádek, co se mi kolem kontejnerů nahromadil. Byly to hlavně obaly od jídla a krabice od elektroniky a zahradních světélek.

Do jedné krabice jsem naskládal prázdné lahve od pití. Skoro jsem se zastyděl, když jsem viděl, kolik jich bylo.

  Poslední krabice byla největší a tu jsem naplnil špinavým oblečením. Zatím to sice nebylo potřeba, ale mohla přijít doba, kdy budu rád i za lehce obnošené oblečení. A pak ho budu muset vyprat. S trochou štěstí by se mi pravděpodobně povedlo najít nepoškozenou pračku na prádlo. Vody jsem měl dostatek, benzínu pro generátor taky, a navíc mě vždy bavilo sledovat, jak se buben pračky točí. Bylo v tom něco uklidňujícího. Neměl jsem žádný prášek na praní, ani mýdlo, nebo něco podobného, co by šlo v pračce použít, bylo ale možné, že v nějakém kontejneru najdu vhodnou náhradu.

  Ale spíš čekám, že v kontejnerech najdu tkaničky na boty,

nebo hygienické tampóny,

formy na pečení ve tvaru Pikachu,

prachovky,

bezdrátové klávesnice,

cestovní adaptéry do zásuvky,

robotické psy s umělou inteligencí, 

nebo kočky bez inteligence.

Dovedl jsem vymyslet hodně kravin, které by mi na ostrově k ničemu nebyly. Mnohé z nich nejsou k ničemu ani v civilizaci. Ať jsem si lámal hlavu sebevíc, nenapadla mě ani jedna věc, která by mohla být schovaná v kontejneru a byla by mi k užitku.

  Měl jsem uklizeno okolí svého příbytku, probral jsem zásoby jídla a přemýšlel, co budu dělat dál. A v ten okamžik mě napadlo, že si pořídím společnost.

  Jaké mám možnosti:

• Papoušek – nemám
• Racek – občas nějaký letí kolem, ale nechce se mi ho ani chytat, natož mít ho jako společníka.
• Ryba – mohl bych chytit rybu a dát ji do akvária. Dobrý plán, jen nemám akvárium.
• Jakékoliv jiné zvíře – nemám

  A co třeba Pátek? To ne, to už tu bylo.

  A proč bych vlastně nemohl mít víc kamarádů, napadlo mě najednou. Třeba každého na jeden den? Když jsem byl malý, býval jsem smutný, že jsem žádné kamarády neměl. Tak proč si je nepořídit, když jsem je opravdu potřeboval? Ještě chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrával, až se mi zalíbila natolik, že jsem se rozhodl ji zrealizovat.

Zbývalo jenom sehnat sedm lidí, kteří připlují na ostrov. A přesvědčit je, aby místo cesty zpět domů zůstali se mnou na skále, kde sice nic neroste, ale zase tam jsou velké zásoby portského, lanýžů a česneku.

  Anebo…

Políbila mě múza a dostal jsem úžasný nápad. Bylo to přesně to, co jsem ve svém aktuálním rozpoložení potřeboval a přineslo mi to vítané rozptýlení. Zabralo mi to zbytek dne, ale večer jsem měl hotovo. Vzpomínáte na kontejner čtrnáct? Menší nápověda: samé duté hlavy.

  Ne nebyl to klub vysokoškolských odpadlíků, ale jako nápad na hustý nonstop bar to nebylo špatné. Ve skutečnosti jsem měl na mysli plastové figuríny. Figuríny stály v okolí mého útočiště a byl na ně opravdu zajímavý pohled.

  Sice jsou ty jejich výrazy lehce napjaté…

a pózy trochu ztuhlé…

dalo by i se říct, že jsou úplně dutí…

ale zase si dokážou stát za svým…

a dokážou být nezvykle tišší…

a necouvnou před žádným problémem.

  Víc rádobyvtipných dvojsmyslů jsem už nevymyslel. Vzato kolem a kolem by se dalo říct, že to nebylo tak zlé, měl jsem i horší kamarády. Figuríny jsem rozestavěl na volném prostoru vedle obývacího kontejneru. Oblékl jsem je do oblečení, které mi bylo většinou moc malé nebo naopak moc velké a dost často to byly kusy, které bych na sebe nevzal ani na opuštěném ostrově. Jako třeba šortky nebo polokošile.

  Pondělí měl bledě modrý oblek s bílou košilí a kravatou a k tomu slaměný klobouk. Vypadal opravdu elegantně, i když celkový dojem kazila skutečnost, že neměl boty a měl každou nohu jinak barevnou. Byl to následek nějaké šeredné nehody v minulosti (možná zranění z fotbalu) a mé neschopnosti sehnat mu nohu stejné barvy a velikosti.

  Úterý byla dívka sportovní postavy, kterou jsem oblékl do modrých letních šatů. Ty jsem mohl obětovat, protože jsem ani náhodou nechtěl nosit nic, co by mělo na sobě květinový motiv. Aby nebylo vidět, že je bez vlasů, dostala bílý klobouk a šátek lososové barvy. V bílých lodičkách s vysokým podpatkem vypadala vážně dobře a jen škoda, že pocházela z katolické rodiny.

  Středa byla starší, a proto jsem ji oblékl do černého kostýmu s růžovou košilí. Boty měla bez podpatku v decentní šedé barvě. Našel jsem pro ni i kabelku, ale když ji měla v ruce, pořád se převažovala na stranu a nepodařilo se mi ji vyrovnat. Měla ji tedy položenou na zemi.

  Čtvrtek byl atletický svalovec, tak jsem mu sehnal teplákovou soupravu v šedé barvě a červenou čelenku. Přestože v jeho případě vypadala holá hlava dobře, byla mu zima, takže měl nasazenou kapuci. Našel jsem mu husté běžecké boty, které při došlápnutí v noci svítily. Bezva věc, když nechcete, aby vám někdo v noci šlápnul na nohu. Trochu méně praktická, když vás v noci honí armáda zombií.

  Pátek mi dala dost zabrat, protože jsem s ní měl velké plány a chtěl něco extra. Nejprve bylo potřeba najít dokonalou figurínu a teprve pak hledat ideální šaty. Když jsem konečně tu ideální figurínu našel, došlo mi, že by byla škoda ji oblékat do nějakých šatů. Dostala tedy jen vínově rudé bikiny a na hlavu černý baret.

  Sobota se oblékla na večerní party a měla zelené koktejlové šaty s vysokým rozparkem. Na krku měla náhrdelník z perel, vytisknutých na 3D tiskárně a na levém zápěstí rolexky. Ani nevadilo, že nemá vlasy.

  A konečně Neděle. To byl typický kovboj v modrých riflích a světlé košili. Model doplňovala kožená vesta, klobouk a neodmyslitelné vysoké kožené boty s třásněmi, za které by se nemusel stydět ani kokršpaněl. Chybělo mu jen stéblo trávy do pusy, a pistole proklatě nízko.

Tak to bylo mých Sedm plastových, nebo také Společenstvo plastu. Měl jsem trochu problém, jak jim budu říkat, protože ve hře byly ještě další názvy jako Plastická sedmička nebo Plastic people of the containers.

  Plastici mi měli dělat společnost, a protože jsem od nich nemohl chtít nějaké zázraky na poli zábavy (vždyť byli z Číny) nebo smysluplné konverzace, měli mi sloužit hlavně jako kalendář. Vymyslel jsem to tak, že jednotlivé dny v týdnu budu značit bílou šálu. V pondělí bude mít šálu na krku Pondělí a tak dále. Po uplynutí celého týdne udělám na šálu čáru, abych si označil další týden strávený na ostrově a nechám ji zase kolovat.

  Doufám, že mě tu někdo najde a zachrání dřív, než bude ta šála vypadat jako zebra.

Navíc na zimu by se mi mohla docela hodit. Byla to jediná šála na celém ostrově a neměl jsem v plánu se o ni dělit. Jediný, komu bych ji půjčil, byla Pátek. Na to ale byl ještě čas a stejně nebylo vůbec jisté, jestli nějaká zima přijde. Zatím to na ostrově celou dobu vypadalo spíše jako permanentní podzim.

  Teď už aspoň chápu, proč jsou poslední dobou všude takový sucha. Houby globální oteplování. Všechno se vyprší tady a na zbytek světa už pak nic nezbude.

  Dokončením Plastové legie (další povedený název) začal ten nejméně plodný týden mého pobytu na ostrově. A taky týden, na který jsem nejméně hrdý při zpětném pohledu. Stále jsem se totiž nevyhrabal z lehké deprese způsobené rozbitím člunu, možná jediné šance na záchranu. Než mě začnete soudit, myslete na to, že jsem byl dva týdny sám, bez kontaktu s jiným člověkem, zavřený na malém kousku skály bez možnosti úniku.

Takhle jsem vlastně fungoval téměř celý život. Tak jinak, byl jsem už dva týdny bez internetu, teplé vody a dvojitého hamburgeru se sýrem.

Dny ubíhaly docela pomalu a sestávaly vlastně jen z jídla, pití (hodně pití) a povalování v posteli nebo v plážovém lehátku. Když jsem měl nabitý notebook, zpestřil jsem si povalování sledováním filmu. Filmů a seriálů jsem měl hodně. A díky rychlosti solárního nabíjení by to vydrželo možná na několik let, než bych začal pouštět stejné kusy.

  Společenstvo plastu se odmítalo účastnit veškerých činností, které jsem vymyslel. Možná proto, že jsem se nechtěl rozdělit o chlast. To ale bylo pro jejich dobro, některé destiláty byly tak silné, že by je to rozpustilo.

Možná to bylo i proto, že jsem často trávil čas házením různých věcí po figurínách a bavil se tím, co které po pádu na zem upadlo. To se týkalo všech, kromě jedné. Pátek byla stále má favoritka, a ne náhodou byla nejblíž mému obytnému kontejneru. Děsil jsem se jen toho, že se jednou ráno probudím vedle ní.

  Postupem času jsem si vypěstoval docela hezkou rutinu. Ráno jsem vstal a vyčistil si zuby kusem látky, omotané kolem dřeva a namočené do bourbonu. Pak mě čekal očistný rituál v moři. Ne že bych byl nějak posedlý hygienou, nebo že by si někdo ze Společenstva stěžoval, ale ranní koupel v chladné mořské vodě mi dělala dobře na moji kocovinu. Pak nahý doběhnout ke kontejneru s oblečením, kde jsem se osušil a oblékl do čistého oblečení. Zpočátku jsem se ostýchal chodit nahý a oblékat se před Plastiky. I na to jsem si ale rychle zvykl a po několika dnech mi to už nepřišlo nijak divné. Možná jsem chtěl udělat dojem na Pátek, ale díky té studené mořské vodě se to míjelo účinkem.

Následovala lehká snídaně a něco těžkého k pití. Zbytek dne jsem jen bezcílně chodil po nákladovém prostoru, nebo se válel na lehátku s výhledem na dynamickou scénu s vyhaslou sopkou a neustávajícím deštěm.

  Někdy jsem si dal konzervu k obědu, jindy jsem oběd úplně vynechal a zůstal v lehátku. Když přišel čas na spaní, těsně před ulehnutím jsem náhodně rozházel Plastovou sedmu po okolí obytného kontejneru. Další den ráno jsem se bavil tím, že jsem vymýšlel, co asi figuríny dělaly přes noc.

Asi vám přijde, že jsem to vzdal. A dalo by se říct, že ano. Sice mě pořád bavilo vymýšlet, jak bych se dostal z ostrova, ale po těch několika neúspěších, které mě potkaly, jsem neměl energii na další pokus. Časem mě trochu začalo tížit svědomí, že to vážně vzdávám, ale možná to byl jen podrážděný žaludek z toho chlastu. Začal jsem uvažovat o tom, že bych se neměl tak upínat na jeden konkrétní složitý plán, ale měl bych zkusit něco jednoduchého. A co nejjednoduššího mě napadlo?

  Co třeba udělat obří nápis na pláži? Dříve nebo později kolem poletí nějaké letadlo, nebo snímkovací satelit a nápisu si někdo všimne. Nebo někdo na ISS bude mít chvilku volno a bude dalekohledem sledovat zem pod sebou a uvidí můj nápis. S tou vesmírnou stanicí už jsem to přehnal. Jako kdyby tam někdy měli chvíli volna.

Tím nápadem jsem přišel k několika novým problémům. Hlavním byla otázka, co bych měl napsat. Třeba něco jako:

  Prosím pomozte mi, ztroskotal jsem tady a nemám, jak se dostat pryč.

Dochází mi zásoby portského a mám pocit, že Úterý si chce zabrat moji postel.

Díky, Robin Sonnerfeld.

Ne, to by asi nešlo. Písmena bych musel udělat dostatečně velká, aby byla vidět i z veliké výšky. Pak by každý nápis, delší než pár písmen, zabíral obrovskou plochu. Takže na tu zprávu bych potřeboval plochu asi kilometr čtvereční, což bylo víc než plocha celého ostrova, a tak měsíc práce na napsání. Nehledě na to, že jsem ještě netušil, čím budu psát.

  Pokud šlo o text zprávy, musel jsem se spokojit s prostým a jednoduchým SOS. Sice mi to nedávalo moc prostoru projevit svoji geniální výřečnost a vyjadřovací schopnosti, ale mohl jsem se spolehnout na to, že dost ušetřím na pastelkách.

  Docela mě ten plán nadchnul, po dlouhé době jsem měl zase nějaký cíl, kromě vypití celého kontejneru. Když jsem začal rozmýšlet detaily, cítil jsem, že mi to vůbec nemyslí.

  Takhle nějak se musí cítil učitel tělocviku.

Možná za to mohlo to portské, nebo spíš ta whiskey, každopádně to byl problém. Přijal jsem tedy drastická opatření a rozhodl se, že končím s chlastem, alespoň kromě mimořádných případů.

  A pondělí.

A možná i čtvrtků.

  Jako důkaz, že jsem se vrátil ke svému odhodlání opustit ostrov, jsem jednou ráno za odlivu hodil do moře láhev se vzkazem. Prázdných lahví jsem měl k dispozici opravdu hodně. Uvnitř lahve byl papír s textem:

  Prosím pomozte, ztroskotal jsem na ostrově, někde v Tichém oceánu. Je to malý pustý ostrov, s neaktivní sopkou a neaktivní lodí, která na něm taky ztroskotala. Nejde přehlédnout (ta loď, ostrov přehlédnete hned)

Nevím, jak dlouho to tady ještě vydržím, jídla a pití tu mám zatím dost, ale dochází mi už portské.

Pomozte mi,

mám plno peněz

Robin Sonnerfeld.

Byl bych radši, kdybych to nemusel psát na zadní stranu manuálu k rotačnímu mopu, ale neměl jsem moc na výběr. Další možností byly už jen příručky k svítícímu záchodovému prkýnku.

  Nejhorší ale bylo, že se mi to povedlo až na třetí pokus. První lahev jsem hodil tak šikovně, že místo do moře dopadla na skálu a hned se rozbila. Ruličku popsaného papíru po několika minutách vyplavilo moře a nápis byl už nečitelný.

S druhou lahví jsem měl větší štěstí a trefil jsem vodu (hurá), ale příboj si s lahví pohazoval tak dlouho, až narazila na úplně stejnou skálu, která o něco dříve ukončila cestu první lahve.

  Napsal jsem tedy potřetí stejný vzkaz, smotal ho do ruličky, a ještě obalil pro jistotu jedním papírem, aby zprávu nezničilo sluneční světlo. Třetí lahev úspěšně překonala zrádné vody kolem ostrova a já ji celou dobu sledoval, jak se pohupuje na vlnách, dokud mi nezmizela z dohledu.

  Snad ji najde někdo, kdo umí anglicky. A nebude si myslet, že je to reklamní leták.

  Láhev jsem poslal a mohl jsem se vrátit k plánu napsat obří nápis. Protože jsem už věděl, co napíšu, musel jsem vymyslet, jak to udělám, a hlavně kam to budu psát. Strávil jsem přemýšlením celé odpoledne a pak celý večer, než jsem usnul.

Zdálo se mi, že jsem na ostrově, ale vypadal o dost jinak než ten můj. Ten ze snu byl mnohem větší a měl obrovské písečné pláže, které se táhly po celém pobřeží. A vůbec tam nepršelo. Bylo to jako kdyby se tam zastavil čas a pořád bylo slunečné teplé odpoledne s azurově modrou oblohou bez mraků.

  A já se snažil napsat do písku zprávu dostatečně velkou, aby byla vidět ze vzduchu. Neměl jsem žádné nářadí a čáru do písku jsem dělal nohou. Šel jsem pozadu a tahal za sebou pravou nohu. Připadal jsem si jako porouchaný android.

 Vždycky, když jsem dokončil jedno písmeno, jako kdyby se odněkud ozval mocný hlas, který říkal „ne ne ne“. Hned potom přišla velká vlna a nápis spláchla. Já to ale nevzdával a pokračoval s psaním. Po nějaké době jsem dokázal vytvořit nápis, bez toho že by ho někdo nebo něco zničilo. Když jsem měl pocit, že je nápis hotový, vznesl jsem se vysoko nad pláž a přečetl si ho. Byl hezky čitelný i z velké výšky, jen ta zpráva nebyla taková, jak jsem si představoval. Na pláži pode mnou byl několikametrovými písmeny vytvořený nápis:

Koktejlový bar, 15 kilometrů severně. Takže místo prosby o pomoc jsem vyrobil v reklamu. A když jsem se díval dál, zjistil jsem se, že vůbec nejsem na ostrově, ale na pevnině a můžu kdykoliv odejít.

Další kapitola